LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tato thrash metalová legenda, která spolu s ANTHRAX reprezentuje východní pobřeží Spojených států to vytrvale táhne již přes 20 let. Už v průběhu 80-tých let se OVERKILL vypracovali mezi čelní představitele žánru. Zatímco první dvě alba „Feel The Fire“ a „Taking Over“ obsahovala klasický vysokorychlostní nátěr se všemi atributy odpovídajícími tehdejším speed/thrash standardům, včetně klasických metalových textů plných klišé. Na trojce „Under The Influence“ se OVERKILL vydali o něco techničtějším směrem. Co však získávali na propracovanější struktuře skladeb, to ztráceli na naprosto zhnojeném zvuku. Toto album tak vnímám spíše jako zaváhání či úkrok stranou. Svou pozici posléze stvrdili dalšími, dle mého názoru dvěma nejsilnějšími alby za celou svou existenci a sice „The Years Of Decay“ a „Horrorscope“, která byla plná výtečných thrash metalových skladeb, ucelená, technicky i zvukově dokonalá a navíc sem tam skladba hitovějšího charakteru, samozřejmě v intencích žánru. Další změna přišla v podobě „sabbatovsky“ znějící desky „I Hear Black“ z roku 1993, kde kapela tíhla k zatěžkanějšímu soundu a pomalejším tempům inspirovaným zhulenci ranných 70-tých let. Definitivní ustálení na thrash metalové formuli přišlo s deskou „W.F.O.“ o rok později. V průběhu dalších let pak OVERKILL vrhali na trh jedno album za druhým, přičemž čím dál více kladli důraz na moderní zvuk a tvrdost, která třeba na „From The Underground And Below“ dosahuje až zvířeckých rozměrů. Čím dál víc bylo z jejich tvorby cítit vlivy hardcore a naopak melodičtějších nápadů ubylo na minimum. Letos vycházející album „ReliXIV“ není žádným překvapivým tahem a reprezentuje to, s čím kapela přicházela nejčastěji – tedy ryzí thrash metal.
Oproti předcházejícím albům mi novinka přijde o něco méně brutální, což je zejména patrné na Blitzově návratu ke zpěvu z přelomu 80/90-tých let. Naopak o nějakých líbivých melodiích, jaké obsahovaly tehdejší skladby „Elimination“ a „I Hate You“, si můžeme nechat jen zdát. Deska staví na razantních riffech a moderním zvuku, tak jako předchozí alba. Vyhlášená baskytara D.D.Verniho občas znovu zacinká nad kytarovým dvojzápřahem, Blitz bolestně křičí svým typickým kvákavým hlasem – tedy jako Hurvínek prodělávající středověká mučení, kytary orají, soustruží, řežou. Vše je sice tak, jak věrný a dlouholetý fanoušek OVERKILL očekává, avšak originálních a nových nápadů je zde poskromnu. Ono je vlastně nedostatek i skutečně silných motivů, v tom, s čím se OVERKILL dlouhodobě prezentují. A tak si říkám jestli ryzí thrash metal může ještě nabídnout něco čerstvého a dosud neslýchaného? Já osobně jsem přesvědčen, že ano. Cesta však vede jinudy, riskantnějšími a méně předvídatelnými oblastmi. Celé album neuvěřitelně splývá a opravdu zapamatovatelných pasáží či dokonce skladeb je zde jako šafránu. Nejzajímavější tak zůstává druhá skladba „Love“ se skočným riffem a šestka „Keeper“, ve které kytary vřískají, jak ty na památném debutu MACHINE HEAD. Závěr jednolitého thrashového alba ještě obstará jakási punková hymna „Old School“, hodící se do hospod v době největší koncentrace zábavy.
OVERKILL jsou zejména živou kapelou plnou opravdu vynikajících muzikantů, ale zdá se mi jakoby se už před deseti lety uzavřeli v bludném kruhu. Hrají si prostě ten svůj thrash metal, sice precizně technicky i zvukově odvedený, ale jakoby zapomněli že hranice hudby (a tuto tvrdší nevyjímaje) jsou přece jen již dávno posunuty a rozšířeny. Nic proti OVERKILL, ale v jejich případě je to obrovská škoda. Hráčský potenciál mají na mnohem vyšší a překvapivější výkony. Zvolili cestu nezklamání několika věrných, zvolili pomalou smrt.
Další řadovka legendárních thrasherů z New Yorku. Obsahuje to, s čím se OVERKILL prezentují na valné většině svých alb – ryzí thrash. Album není sice tak brutální jako některá z jeho předchůdců, melodičtější pasáže však nehledejte. Vše je už mnohokrát slyšené a čekatelné. Album bez překvapení a výraznějších momentů.
4 / 10
Bobby „Blitz“ Ellsworth;
- vokál
D.D.Verni
- baskytara
Derek Tailer
- kytara
Dave Linsk
- kytara
Tim Mallare
- bicí
1. Within Your Eyes
2. Love
3. Loaded Rack
4. Bats In The Balfry
5. A Pound Of Flesh
6. Keeper
7. Wheelz
8. The Mark
9. Play The Ace
10. Old School
Scorched (2023)
The Grinding Wheel (2017)
White Devil Armory (2014)
The Electric Age (2012)
Ironbound (2010)
Immortalis (2007)
ReliXIV (2005)
Killbox 13 (2003)
Wrecking Everything (live) (2002)
Bloodletting (2000)
Coverkill (1999)
Necroshine (1999)
From The Underground And Below (1997)
Fuck You And Them Some (1997)
The Killing Kind (1995)
Wrecking Your Neck - Live (1995)
W.F.O. (1994)
I Hear Black (1993)
Horrorscope (1991)
The Years Of Decay (1989)
Under The Influence (1988)
Taking Over (1987)
Fuck You (EP) (1987)
Feel The Fire (1985)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Regain Records / Spitfire
Stopáž: 50:41
Produkce: Overkill
Studio: Gear Recording Studio
Já vám nevím, mám OVERKILL v podstatě rád, některé desky považuji za vskutku výtečné, ovšem co nám naservírovali tentokrát, z toho až zůstává rozum stát. Materiál bez nápadu, bez záchytného bodu, riffu nebo melodie, kterou by si posluchač mohl zapamatovat nebo nedej bože oblíbit. Tady prostě nic není, ač se všechno tváří tak jako vždycky na svém místě. Osobně si "ReliXIV" značím jako nejslabší zápis kapely vůbec a už ho nechci slyšet.
Monolit.
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.